Není stěhování jako stěhování. A stěhování do zahraničí zvlášť. Takové stěhování do Itálie bývá mnohdy opravdu famózním zážitkem. Naše poslední dvě stěhování do italské Cortony a horské vesničky Erno, řadíme mezi nejnáročnější mezinárodní stěhování vůbec! A právě při stěhování do italského Erna těch problémů bylo tak nějak moc. Až si říkáte, je to víc Murphyho zákon nebo snad Itálie? Posuďte sami, co vše se může na obyčejném stěhování do zahraničí neobyčejně přihodit.
Dva měsíce dopředu jsme plánovali stěhování zákazníka z Mikulova do Itálie, horské vesničky Erno v Provincii Como. Rezervace termínu, seznamy, fotodokumentaci, přístupy, harmonogram cesty, ceny atd. To vše jsme postupně ladili. Spíše šlo o menší stěhování cca 80 boxů a několika drobností. Řeknete si hračka, jen dodávka. Jenže, jedeme stěhování do Itálie 2200 km..
Den první
Vyrazili jsme podle stanoveného harmonogramu 27. dubna v 11:00 hodin z Brna. V sestavě já a přítelkyně Lucka (máme i silné stěhovačky J). Vše probíhalo skvěle. Komunikace v angličtině nebyl problém, vyřešili jsme formality (smlouvu, zálohu) a pak už hurá do práce! Do dvou hodin jsme měli cca tunu nákladu bezpečně v dodávce, rozloučili se a vyrazili na cestu. Ok, let´s go Italy!
Nejkratší cesta do Itálie vedla přes Vídeň – Graz – Villach – Udine – Venezia – Verona – Bergamo - Milán – Erno. Když jsme se prokousali odpolední špičkou ve Vídni, vyrazili jsme směr Alpy. A protože předpověď přinášela nízké teploty, přibalili jsme kvalitní spacák a nějaké to oblečení navíc. Třeba se bude hodit.
A že se hodilo! Když jsme pomalu stoupali po A2, začal se na zelených (zelených??) stromech objevovat lehký poprašek, který postupně přecházel do husté zimní pokrývky. Na vrcholu přejezdu to byla pravá Ladovská zima! Tomu odpovídala i silnice, místy silně namrzlá. Občas to nepříjemně rozhoupalo celou dodávku, takže hlavně opatrně.
Asi 30 km před Villachem se dálnice zpomalila, až se nakonec zastavila úplně. Po půlhodině stání jsem si všiml dvou aut, která to natvrdo vzali krajnicí okolo kamionů. Podle navigace vidím před námi sjezd, tak proč to nezkusit taky? A vyplatilo se, po úspěšném sjezdu jsme pokračovali podél dálnice, nakonec až do Villachu. Zjistili jsme, že dálnice stojí právě oněch 30 km.. Super, tak tohle vyšlo!
Na poslední benzince před hranicemi s Itálií jsme se rozhodli přenocovat. Loni touhle dobou tady bylo fajn teplo i slunce. Teď to tady připomínalo spíše vánoce. Kámoši kamioňáci si stěžovali, že tohle tady nepamatují. Nu což, nejsme přece z cukru. Lucka si ustlala v kabině a já se šel natáhnout do zadu do „lednice“. Před tím jsem musel ještě přeskládat asi 15 krabic s knihama, abych se sem vůbec vešel.
Zavrtal jsem se do spacáku, pro jistotu přikryl dekou navíc a usnul tvrdým spánkem stěhováka. Noc byla klidná, ani startující kamiony nás neprobudili. Akorát si příště přibalím zimní čepici. I v dubnu..
Den druhý
Vyrazili jsme časně z rána směr Itálie, teprve až jsme vyjeli z Alp, sníh konečně ustoupil. Postupně se začalo oteplovat a ukázalo se i slunce. Skvělé, hned je cesta veselejší.
Když jsme se blížili k Shakespearovskému městu Verona, vyvětral jsem kabinau a ejhle - ucítili jsme silný zápach, něco jako nafta či olej. Ti Italové ale smrdí, řekli jsme si. Když jsem po chvíli stáhl okno znova.. Hernajs, tohle nebudou Italové! To jsme my! Načež za pár sekund se vypnul pedál plynu a auto se prostě odporoučelo taky. Zrovna když jsem předjížděl středovým pruhem.. Murphyho zákony jsou prostě dokonalé!
Po zběžné kontrole vidíme skutečně únik nafty, hezky to kapalo z pod motoru, a za námi byla pěkná černá čára. Ok, voláme asistenční služby, vysvětlíme problém, udáme polohu a čekáme. Pro jistotu jsme mimo vůz, kdyby to náhodou nějaký kamion chtěl vzít po krajnici..
Po hodině přijel dálniční vůz se světelnou tabulí a zanedlouho i odtahovka. Podle informace operátorky nás odtáhnou do cca 3 km vzdáleného servisu. S jakým podivem jsme zjistili, že jedeme někam jinam. Ital však stále opakoval ok, ok sir. Tak asi nějaký komunikační šum, říkám si. Šum to nebyl, někdo si jen chtěl přihrát zakázku, znáte to. V jistém servisu nechtěli za odtah avizovaných 105€, ale 205€. Po horkokrevném dohadování s nimi i s operátorem jsme nakonec zaplatili. Asi po dvou hodinách byl náš vůz opraven a i s opravou jsme zde nechali 350€ (asi 9500 Kč). Snažil jsem se zjistit, co vlastně se s vozem stalo, kde to prasklo atd. Ale Italsky fakt neumím a oni zase anglicky. Takže nevím. Hlavně že to jede.
Pokračujeme tedy ve stěhování, trochu se mi zdá, že pedál brzdy nějak víc syčí a brzdí méně, ale to je možná jen pocit. Ale to co přišlo, už nebyl pocit. Po pár kilometrech se při předjíždění ozvalo hrozné hrrrrrrr.. Ola láá, to bud asi spojka. A fakt že jo, doslova nám odešla před očima. Fakt skvělý! Naštěstí jsme stále jeli dopředu, ale nebylo možné standardně přidávat plyn. Ok, společně tedy doufáme, že to v horách vyjedeme a spojka vydrží zpátečních 1100 km..
Doufání nám nevydrželo dlouho, po 60 km se servisu se vůz opět zastavil. Kruci, úplně stejně jako před tím! Voláme operátora a chceme reklamovat opravu. Italové nás rezolutně odmítají s tím, že šlo pouze o provizorní opravu! Promiňte, osm tisíc za 60 km jízdy?! Adrenalin postupně stoupá, nikdo neodpovídá za to, že nás odtáhli jinam a natáhli na odtahu. Možná to byla vlastně i jiná odtahovka, která k nám přijela. A ke všemu jsme vyhodili peníze za diletantskou opravu. Accidenti!
Čekáme tedy dalších 3,5 hodiny na dálnici a stále se snažíme zajistit pomoc přes operátora. Protentokrát už máme informaci o názvu odtahové služby a ceně odtahu. Asi dalších 130€. Fakt skvělý!
Nová odtahovka nás odtáhla zpátky po dálnici do města Ospitaletto na záchytné parkoviště. Ital kromě OK neuměl slovo anglicky, snažil jsem se tedy rukama nohama domluvit postup. Ukazuje „kousek Carservis, zítra si zavoláme“. Tak fajn, chce klíče od vozu, to aby se asi zítra převezlo k opravě, říkám si.
Asistenční služby nám v rámci povinného ručení nabídly možnost úhrady 60€ za ubytování. Tohle nám opravdu udělalo radost. Vyhledali jsme tedy nejbližší hotel a pěšky se přesunuli asi 2,5 km.
Den třetí
Druhý den ráno jsme se neúspěšně snažili dovolat na odtahovou službu, marně. Opustili jsme tedy hotel a vydali se opět pěšky k vozu. Ani nás nepřekvapilo, že byl stále za betonovou zdí a nic se nedělo. Slovy prostě vůbec nic. Když jsme se dovolali na odtahovku, nikdo neuměl anglicky. Na asistenční službě stále opakovali „zavoláme, zjistíme a dáme Vám vědět“. Jenže Italové prostě mají čas. V poledne siestu a pak pro změnu mají zase čas.
Nejhorší na tom všem je ona bezmoc. Snažíte se něco udělat, ale nemůžete s tím jakkoliv hnout. Nemáte auto, zákazník na Vás čeká a Vy mu stále říkáte I'm sorry, I do not know.. Zatraceně!
Naštěstí jsem měl alespoň náhradní klíče (příště si je vezmu zase), tak jsme chtěli aspoň k vozu. A protože bránou to nešlo, nebylo zbytí, musíme holt přes plot. Napoprvé jsme si připadáte tak trochu jako zloděj, ale když jej přelézali poněkolikáté, už Vám to ani nepřijde. A místním kolemjdoucím taky ne.
Naše auto bylo uprostřed betonového parkoviště a protože nám docházela voda i zásoby, tak jsem se vydal alespoň pěšky do města něco koupit.
Takto jsme strávili v naší betonové kleci dalších více jak 6 hodin. Celé mi to začalo připadat jako ve zlém snu. Chvílemi nás přepadala čirá bezmoc, jestli se vůbec odtud stihneme dostat. Italové v pátek dlouho nepracují a o víkendu už vůbec ne. Ach jo, přece tady kvůli stěhování do Itálie nezůstaneme do pondělí?!
Jako poslední záchrana nás napadlo zavolat na českou ambasádu v Římě. K mému radostnému překvapení jsem konečně slyšel češtinu a dokonce ochotu pomoci. Vylíčil jsem naši situaci, načež milá paní nás ujistila, že nám pomůže. Zjistila odtahovou službu a přímo ji kontaktovala, teprve pak se věci daly do pohybu.
Za 20 minut přijel znuděný Ital (aspoň se tak tvářil) a naložil nás, že pojedeme na centrálu. Centrála bylo vlastně jakési vrakoviště s novější halou. Angličtinou vládla jediná osoba za pultem recepce. Lámanou anglicko-italskou řečí a pomocí google jsme se dopracovali konečně k meritu – jaká je závada a zda ji umí opravit. Nakonec nám asi sdělili, že umí a my se pod tlakem času rozhodli, že to tedy riskneme zde. A důvodu, proč se půl dne nic nedělo jsme se nedočkali..
Opravovalo se po Italsku – venku před halou. Italové dali hlavy dohromady a začalo se pátrat po závadě. Snažil jsme se přispět svou troškou do mlýna a předal jim fakturu z předešlého servisu, ať se s nimi spoji a zjistí aspoň informace. Nevíme co si mistři mechanici řekli, ale asi to bylo to pravé ořechové.
Po asi necelé půlhodině času jsme znovu uslyšeli ten slastný zvuk VW Crafter. Jupí stěhování může pokračovat! Bylo k páté hodině odpolední a my věděli, že to byla oprava opravdu na poslední chvíli..
Zbývalo už jen zaplatit dalších asi 7000 Kč, skousnout fakt, že na nás zase hezky vydělali a mohli jsme dál.
Po všech těch peripetiích jsme konečně přijeli do Milána a zabočili na sever do Alp. Tam někde ležela horská vesnička Erno. Začali jsme stoupat velmi pomalu od města Pusiano, úzkými uličkami a postupně jsme nabírali výšku. Jeli jsme opatrně skrze porouchanou spojku a modlili se, ať vydrží aspoň do cíle. A vydržela, hrdinka jedna..
Na své cestě jsme vystoupali do výšky 1124 m.n.m. přes vrchol Colmo, zde jsme udělali narychlo pár snímků a šupem jeli dál. Po 20:00 hodině večer jsme konečně minuli k ceduli Erno a dorazili na náměstí Piazza Liebrty. Konečně v cíli, teď už nás snad nic nepřekvapí.
Jak asi tušíte, překvapilo. Ale ne tolik, spíše jsme si již rezignovaně řekli, že když jsme to zvládli psychicky do teď, tak už to fyzicky zvládnout prostě musíme! K zákazníkovi to z tohoto námětí bylo asi 300 m úzkými uličkami do kopce (se zákazníkem jsme předpokládali, že se vozem dostaneme alespoň do poloviny cesty). Nicméně v reálu jsme viděli, že šance je minimální. S tunou nákladu a prokluzující spojkou..
Nebyli bychom to však my, kdybychom se o to alespoň nepokusili. Dostali jsme se kousek za nájezd, pokoušel jsme se vymanévrovat nahoru, ale ani zleva ani zprava to nešlo. Po 10 minutách manévrů a utržené ruční brzdě, jsme naznali, že tudy cesta nepovede. Tak jsme se těch zbylých 5 minut dostávali ven a dokonce se nám to podařilo bez jediného škrábance. Aspoň něco.
Protože jsme byli stále plní adrenalinu, rozhodli jsme se, že za každou cenu musíme ještě dnes náklad vyložit. A protože zákazník souhlasil a dokonce nám pomáhal, pustili jsme se s chutí do práce.
Čekala nás asi tuna krabic a drobností s pěkným výšlapem. Vyjet s plošinovým vozíkem a 4 krabicemi knih byla opravdu síla. Fakt že jo! Když jsem jel po 16 kole, sotva jsem pletl nohama.. Ubývající krabice nás však motivovali k pokračování a tak asi kolem půlnoci byly všechny věci na svém místě a v pořádku. Konečně, byla to nepředstavitelná úleva! Byli jsme vyčerpaní, ale zároveň nás těšil pocit spokojenosti a jistě i hrdosti.
Zákazník byl opravdu fantastický člověk, empatický s námi doslova prožíval všechny ty předešlé problémy. Na památku nás obdaroval pravým italským vínem a zároveň vyjádřil svůj obdiv a poděkování, že jsme to nakonec ve zdraví zvládli. Osobně si myslíme, že na toto stěhování jistě jen tak nezapomene…
Zpátky jsme se již vraceli bez větších problémů. Spojka klouzala, ale držela. Dokonce jsme stihli sjet kousek k moři, trochu odměny si snad zasloužíme..
Alpy jsme již projeli bez úhony a k našemu milému překvapení bez kapky sněhu. Jakoby ten sníh napadl jen kvůli nám :D
Kvůli opravám v Itálii a následným opravám v česku, jsme tuto zakázku museli odepsat s nulou, respektive s mínusem. Jsme tedy chudší o peníze, ale bohatší o nezapomenutelnou zkušenost pro stěhování do Itálie. A jak říkal operátor asistenčních služeb „prostě jste v Itálii“.
Martin & Lucka
SB STĚHOVÁNÍ BRNO
